Rekonstrukce svítidel /Richard Dvořák/.

Jelikož udeřila zima a venku se nedá nic dělat, pustil jsem se v teple dílny do rekonstrukcí svítidel. Materiálu se postupně nashromáždilo spousta a tak bylo z čeho vybírat. První volba padla na krátkou verzi doutníku, hlavně proto, že byl na první pohled ve velice zachovalém stavu. Myslel jsem si tedy, že to bude chvilková záležitost. Jenže když se potom začne, tak to vypadá trochu jinak...

Takže svítidlo je na stole, co nejdřív? Samozřejmě kompletní rozebrání. Plexi bylo utržené zvlášť, to jak se do svítidla dobývali montéři při jeho sundávání, a moc se s tím, pravda, nepárali, jsouce si vědomi že svítidlo skončí tak jako stovky jiných ve šrotu. Navíc při nešetrném otevírání částečně popraskalo. Jelikož bylo i docela slušně špinavé, putovalo nejprve do lázně, na odstranění letitých nánosů much a smogových usazenin. Na rozpuštění tohoto sajrajtu se mi nejlépe osvědčil Cillit na koupelny. Takže kryt máme čistý a zatímco bude osychat, můžeme pokračovat na kovové části.

Následovalo tedy odmontování plechového krytu tlumivky (tato byla spálená na uhel), demontáž elektroinstalace, objímky a hliníkových odrazných ploch. Kryt tlumivky bude v tomto konkrétním případě hrát ještě docela důležitou roli, ale o tom až později. Když bylo všechno vyskládané na stole, přistoupil jsem k důkladnému očištění všech dílů od všudypřítomných pavučin, některé železné díly se odrezily aby se mohlo přejít k obnově nátěrů. Hliníkové odrazné plochy byly povrchově zoxidované a tak jsem je obrousil jemným smirkem č.150. Následně ještě budou přeleštěny. A nyní k nátěrům. Po předchozích zkušenostech z dřívějších rekonstrukcí jsem na vnitřní bílý nátěr použil dvousložkovou polyuretanovou barvu – to kvůli trvanlivosti, protože dříve používané syntetické a nitro barvy se po čase vlivem tepelného namáhání začaly loupat. Na vnější povrch jsem použil klasickou nitro barvu (může se použít i syntetika), tady už nátěr není vystavený přímému světlu výbojky a netrpí tolik. Pro zachování autentičnosti nepoužívám základovou barvu, aby po čase nezačala prosvítat, navíc pod původní nátěry také nebyla použita. No a než zaschne barva, můžu se pustit do opravy plexi.

Na zajištění prasklin se mi nejlépe osvědčila tato metoda: okolo praskliny navrtám dírky 1,5-2 mm velké, cca po 1,5-2 cm délky praskliny, a pak to „sešiju“ měděným drátkem 0,5mm. Když je to pěkně utažené tak celou prasklinu z vnitřní strany zaliju vteřinovým lepidlem, zásadně nepoužívám tavné lepidlo protože časem žloutne a chytá na sebe prach. Po vytvrzení nátěrů se může přikročit ke zpětné montáži. Zde bych chtěl zdůraznit jeden velmi důležitý detail – použitý spojovací materiál. Pro mě osobně je maximálně důležité, aby konkrétní svítidlo (nebo cokoliv jiného – toto pravidlo lze použít obecně na jakýkoliv historický předmět) odpovídalo době svého vzniku, tzn. že neexistuje, aby na něm byly použity součásti zjevně nepatřičné. Kvůli maximální autentičnosti používám původní šrouby, samozřejmě pokud nedojde při demontáži k jejich poškození nebo zničení. Jediná výjimka jsou nýty – jednak z důvodu pracnosti, ale i proto, že nemám patřičné nýtovací přípravky. Pokud měním nějaký nýtovaný díl, nahrazuji je šrouby, ale zásadně používám šrouby s drážkou, s válcovou nebo půlkulatou hlavou. Nikdy nepoužívám šrouby křížové! Není totiž nic hroznějšího, než když se na historický kus použije díl, jenž tehdy nemohl existovat!

Tady si dovolím malou odbočku – kdo byl loni na výstavě 230 let osvětlení v Brně, mohl podobnou „restaurátorskou“ práci vidět – žárovkové svítidlo někdy z 20.-30.let minulého století, opatřené z části šíleným nátěrem (alespoň odstín odpovídal). Když ale z černého tělesa svítidla doslova zářily do prostoru obrovské niklované křížové hlavy šroubů, tak se našinci protáčely panenky hrůzou. To,že původní skleněné stínítko bylo nahrazeno tenkou fólií sešitou kancelářskými sponkami by se ještě překouslo – zde šlo o znázornění původního stavu a sehnat originální sklo je fakticky nemožné, ale ty šrouby jsou neomluvitelné! Zkrátka – TUDY NE, PŘÁTELÉ!

Ale zpátky k rekonstrukci. Svítidlo je tedy natřené, seskládané, nyní se může montovat elektroinstalace. Zde taktéž používám, je-li to možné, vše původní, jednak z výše uvedených důvodů, ale taky tak trochu z úcty k lidem, kteří tyto věci vymysleli a vyrobili. Samozřejmě, pokud se nedá původní instalace zachovat, musí se (pokud má být svítidlo funkční) nahradit novější. A nyní vysvětlení zápletky okolo krytu tlumivky: vzhledem k tomu, že u tohoto svítidla bylo plexi ulomené, nebylo na první pohled patrné, že súdruhovia z Národného podniku Elektrosvit si dali o nejaké poldeci borovičky „navyše“, zkrátka že jim trochu ulítla míra a pant na krytu byl přivařený trochu bokem – asi o 1cm. Samo o sobě by to nevadilo, ale v kombinaci se zavíráním krytu vznikl problém – trochu to nesedělo – ona ta těsnící guma okolo plexi taky časem vytvrdne a pak je oříšek to zavřít aby plexi neprasklo. Takže „pro velký úspěch“se muselo uchycení převrtat, aby to sedělo.

Trochu odlišná situace nastává, má-li se vyrobit replika svítidla, které je pro svůj výjimečný výskyt prakticky nedostupné. V mém případě se jedná, mimo jiné typy svítidel, o doutník ve variantě „převěs 2x 125W“. Od Kamila z Humpolce jsem získal torzo, které vzniklo pádem celého sloupu na němž bylo zavěšeno. Navíc bylo dlouholetým „skladováním“ volně na zemi vystavené vodě,sněhu…Jelikož je tento typ rozměrově shodný s doutníkem střední délky, není problém s náhradními díly. Z původního svítidla se vzalo jedno čelo, vrchní uchycení se svorkovnicí (bohužel dost poškozené) a kompletní vnitřek. Díky pádu bylo ale všechno zdeformované, kvůli pokročilé korozi bylo vyklepávání a rovnání celkem problematické. Na rozdíl od svítidel běžně „visících“ byly v tomto případě skoro všechny šrouby totálně zarezlé, takže nezbylo než je odřezat a odvrtat. Vzhledem k odlišnostem v rozmístění tlumivek, objímek a vnitřních konstrukcí bylo nutno převrtat i díry pro jejich uchycení. Původní díry se samozřejmě před nátěrem zatmelí, aby nedocházelo k průniku vody do svítidla. Potěšující je, že na jinak dost zrezivělém krytu tlumivek se dochovalo z části i logo Elektrosvitu – dají se s trochou snahy odvodit rozměry a odstín modré barvy. Bohužel nemám zatím k dispozici 2 ks tlumivek „EI“ a tak jsem jednu musel nahradit novějším typem, chybějící plexi je jen otázka času.

původní stav

Obr.1. Původní stav, kryt je volně položen. A detail krytu.

příprava

Obr.2. Detail instalace. Mohlo být i hůř… A příprava na nátěry.

lak a oprava

Obr.3. Lesk jako blesk. A detail šití a lepení krytu. Průstřel od vzduchovky (poměrně častý úkaz) nechávám jak je.

hotovo

Obr.4. „Poldeci navyše“ a takhle to dopadá. A je hotovo,zbývá osadit výbojku a zapnout.

příprava druhého

Obr.5. Další kousek na opravu, vedle něho je „dárce orgánů“. Pád musel být bolestivý.

rozložení

Obr.6. Rozebráno na prvočinitele. Detaily reálného stavu.

lepší vzhled

Obr.7. To už je trochu veselejší. První pokus o zapnutí nevyšel – rtuťovice byla vadná.

finále

Obr.8. ...pověste ho vejš,ať se houpá... V plné síle jako za mlada.

zpět